Jak velmi výstižný a usměrňující je pojem "bohabojnost" a "malost", o kterých se pan Fritz zmiňuje ve svém pojednání o pokoře. Krásné výrazy a zároveň podnět k hlubšímu procítění. Určitě stojí za snahu je živě uchopovat v jejich proměnách.

Slovo    „malost“    evokuje    v člověku    něco    jako    ušlápnutost,    nevýznamnost, méněcennost, snad i nízkost a také něco, čeho je snad málo. Je podnětné, nahlédnout i na jistou podobnost k slovu „malost“ příkladně v latině. „Malum“ coby jablko a „malus“ jako výraz pro zlo. V této souvislosti přichází člověku na um biblické jablko, jež Eva podala Adamovi … a „byl na světě hřích“.  Také tzv. „jablko sváru“ v souvislosti s Trojskou válkou. Je však naprosto jasné, že jablko, jako svěží dar bytostného působení přírodních bytostí, nemůže mít nic společného ani s hříchem, ani se svárem. Jde o podobenství „jablka“, plodu to lidského úsilí. A protože lidské rozhodování a úsilí za mnohé věky vyprodukovalo, ne-li úplně tak alespoň převážně, zlo, je zde jasně mluveno o plodech, produktech činů nás lidí. O plodech, oddělených od „plodnosti“ Stvoření. To však zajisté neznamená, že náprava není možná.

A tak, „malost“, plod lidského úsilí, má svou posloupnost a „rozměry“. Od "malosti" jíž je zatížen a v nízkosti poután dnešní pozemský člověk, přes "malost" v níž niterno procitá a vyjadřuje se ve "vím, že nic nevím", při uvědomění si nezměrné ohromnosti světů a dokonalosti jejich řádu. Až konečně, po dlouhém sílícím putování, téměř osvobozený lidský duch, již zářící plamen před branami ráje, prožije svou "malost" v ohromujícím doteku Světla Ráje a v posledním uvolňujícím vzlyku přijímá ruce, jež jej slavnostně doprovázejí do světla jeho věčného domova. Je dokonáno, což je souvztažné se - stojíme ve Světle….

Nu, a co by mohl probouzet v lidském nitru výraz „bohabojnost“?

V prvních stupních vědomého vývoje niterna je "bohabojnost" vyjádřena dětskostí a pudem sebezáchovy. Tedy určitá volnost svobodné vůle je obrušována a puzena tlakem pozdějšího stvoření. Bytosti přírody mají pud sebezáchovy, ale neznají strach, a když již "nevidí" cestu z kritické situace - bojují do posledního dechu, anebo se prostě v ochraně odevzdají osudu. Zřejmě to tak bylo dlouhý čas i u prvotních lidí inkarnovaných na Zemi.

Pak  se  žel  člověk  začal  převážně  spoléhat  na  svůj  pozemský  rozum  a  převahu vlastního umu. Tím více se ale omezil  bytostný pud sebezáchovy a s tím se vzdálila i pomoc ochrany vědomí při prožívání kritických situací. Člověk se začal mnohem více spoléhat na své dovednosti, výdobytky a představy, než na skutečné a potřebné pomoci dobrodějných bytostí. Prožíval častěji nejistotu a začal mít (vybudoval si) strach, což je totéž, co spoutaná moc vyzařování nitra (chrámu ducha), spoutaná a tísněná pozemskou vůlí rozumu a chtivosti.

ST   (pozemská   pouta)   RA   (duchovní   záření),   CH   (chrám   ducha).   Výsledek ST_RA_CHu jsou necitelnost, nejistota,  agresivita.

Náprava tohoto stavu spočívá, opět, v "bohabojnosti", v tom, že rozumový člověk se musí začít obávat, nejde-li to jinak. Bát se Boha v jeho zákonech. Bojí se Boha, jeho "trestu" a průvodní nouze, dokud opět niterně neprocitne. Prostě, hřích proti Duchu Svatému nemůže být jen tak odpuštěn, nýbrž přiměřeně a správně odčiněn. První přikázání jasně ukazuje "směr" i riziko nebezpečí při oddělení.