Je určitě mnoho lidí na tomto světě, kteří si nejen přejí, ale také se vážně usilují, aby na světě bylo  mnohem  jasněji,  plně  panoval  řád  a  nezištná  spravedlnost,  aby  vše  mělo  jasnější  smysl  a přirozenou, důslednou logiku. A zejména, aby z niter lidí vanul prohřívající mír provázející jejich každodenní činorodost. Prostě, říše míru na Zemi.

Přesto, že odhodlání a snahy bývají velké, ba nezřídka i velmi namáhavé až bouřlivé, i za cenu trápení a dokonce životů, tak nějak se to nedaří. Naopak, jakoby se každé světlo naděje vždy jen na chvíli rozhořelo, aby se zasyčením dříve nebo později pohaslo a lidský svět se stával ještě hutnější a stále měně srozumitelný. Co na tom, že mnozí opravdoví nadšenci se často kloní k „duchovnímu“, „alternativnímu“ a přirozenému způsobu života, odmítaje „pravdy“ soudobé společnosti, když se stejně s odporem  anebo  i  nevědomky  nakonec  podřídí  tlaku  samotné  civilizace,  jejím  prostředkům  a pravidlům. Neboť i přirozenost nepozorovatelně zhutněla a síly přírody jsou podstatně vychýleny ze svých „drah“ lidským míněním a způsobem života. Dnešní člověk již nežije v řádu přirozenosti, nýbrž ve svém, odděleném světě, světě, jež je ke skutečnému smyslu lidského života nepříznivý.

Snad by se skutečnost dala přirovnat k jednomu obrazu z dílka „Leviathan“, anglického filosofa Hobbese, obrazu společnosti v přirozeném stavu, ve které je člověk člověku vlkem. (Homo homini lupus, obrat původně použil Titus Maccius Plautus cca 200 př. n. l.). Hobbes svou knihu napsal (1650) jako reakci na osobní zkušenost s krutou realitou právě probíhající anglické občanské války.

Ostatně jsou zde další podobní myslitelé, často dosti rozporuplní. Lze jmenovat třeba Lockeho a Rousseau, jež charakterizují vztahy lidí v určité civilizované společnosti jako „akt“ tzv. společenské smlouvy slovy:

„Autorizuji a vzdávám se svého práva na sebevládu ve prospěch tohoto člověka nebo tohoto shromáždění pod podmínkou, že se ty stejným způsobem vzdáš svého práva v jeho prospěch a autorizuješ veškeré jeho jednání.“ (Hobbes)

„A takto každý člověk tím, že souhlasí s jinými, aby utvořili jedno politické těleso pod jednou vládou, zavazuje se každému z oné společnosti, že se podrobuje rozhodnutí většiny a že je jím zavázán.“ (Locke)

„Každý z nás dává svou osobu a všechnu svou moc pod nejvyšší řízení obecné vůle; a přijímáme zároveň každého člena jako nedělitelnou část celku.“ (Rousseau).

Uvedené citace jsou vyňaty z diplomové práce Právnické fakulty UK z r. 2019, autorky Blanky Petrákové: „POJETÍ SPOLEČENSKÉ SMLOUVY…“. Práce velmi srozumitelně shrnuje to, co je také i dnes hybnou mocí naší demokratické společnosti. Což se dá dále aplikovat do státního uspořádání České republiky v kontextu celosvětového dění. I v kontextu ke skutečným hodnotám života člověka.

Celá věc získává na vážnosti, pokusí-li se hledající nahlédnout na celé toto dění z určité „výše“ a  „časoprostoru“.  Tedy neomylnými  zákony přírody,  jež jsou  částí  vyšších  zákonitostí  všehomíra. Jsouce „vetkané“ do dějin osudů všech známých civilizací.

Sice se hovoří ve výše uvedeném o „společenské smlouvě“, kterou by měla být i Ústava naší země, s jejím právním systémem v „přirozenosti“ lidského dění – viz ono „člověk člověku vlkem“. Avšak, každé řádné smlouvě má a musí vždy předcházet plné a věcné přezkoumání před oboustranným souhlasem,  a  to  v daném  čase  a  stavu  nejen  společnosti,  ale  i  stavu  související  krajiny a  dalších okolností. Navíc to, co člověk považuje za přirozené, zdaleka přirozené být nemusí, neboť i největší lidské dílo je jen nepatrností v ohromném celku, v němž zákony pohybu s jejich vlastní mírou projevu, nelze nijak obejít bez vážných důsledků.   Kdy i ten vlk je vždy vlkem a člověk vždy člověkem. V přesné zákonitosti a úkolech každého tvora v bytí.

Než, jsou zákony a řád lidské společnosti a řád Života. Řád Života je beze zbytku nadřazen řádu každé lidské společnosti, ať už civilizované nebo tzv. primitivní. A pokud člověk svévolně „zasahuje“ do řádu Života, což je především problém každé civilizace, dostane se mu zpětného úderu.

Ne kvůli potrestání Vyšší Mocí, jež zformovala a posiluje celé světy, ale v: „Vrať se, odkud jsi vypadl“ 

(Zj. Janovo).                                      Proč tomu tak je?

Protože ve všehomíru panuje tvořivá dvojtvárnost, „kdo jsi a kde jsi“, ve které je člověk jen částí pohybu nezměrného celku. Podřízen zákonům stejnorodosti, zpětného působení a tíže. Stejně jako řádu Spravedlnosti, Lásky a Čistoty. Než, člověk se od narození zákonitě stává také členem občanské společnosti a později občanem. Občina, obec, stát, civilizace jsou vícestranná utváření, jež mají dát občanu možnosti a prostředky, i s jeho přispěním, aby se vyvíjel jako člověk. Tedy nejen jako pozemský člověk ve svém tělesném uzpůsobení, ale především jako niterný člověk. Avšak člověk a občan jsou dnes  dvě  různé  kategorie  lidského  bytí.  A  tak  se  lidství  (člověčenství)  a  občanství  utváří  v  dost odlišných souvislostech.  Člověk je dílem vyšších zákonitostí, má svůj druh vývoje, práva a povinnosti vůči Vyšší Moci. Občan je produktem „společenské smlouvy“, kterou si zformovali způsobem svého života a stanovili sami lidé, svými představiteli ve společenském uspořádání, tedy státní mocí.

Než,  způsob  stanovení  má  také  své  neomylné  zákonitosti,  jež  dávají  člověku  v občanské společnosti buď nezralá a zištná omezení, anebo jej posilují v rozmachu skutečného člověčenství v díle krajin planety Země. Jaký je stav niterné zralosti člověka, taková je jeho společnost.

Slovo člověk, má a musí formovat jasný obraz svého původu. „Čelo_věk“ znamená „čelem vpřed do věků“. Jinak řečeno, chci-li se stát vpravdě člověkem, musím své úsilí směřovat vpředením, vetkáním se, do přirozenosti krajiny Země, jež je v proudech Stvoření, aby mé kročeje směřovaly do věků. Tedy po odchodu z této země postupně do stále zářivější a hbitější věčnosti bytí. To člověk musí sám, především jádrem svého nitra, neustále usilovat a stávat se součástí vyššího rozměru života, v čemž mu může a má pomáhat občanská společnost svými přiměřenými nástroji, občinou a podpůrným řádem.

Ale jak je tomu dnes, kdy člověk je odváděn od smyslu vlastního života a poután jen k tomu ryze pozemskému? Žel to poutání již dávno „spustilo“ vyšší řád zákona tíže. Člověk tímto ztrácí své jméno, stává se především občanem a postupně v něm mizí schopnost povznesení a tvůrčí radosti. Pod pláštíkem  práv,  rozumové  prosperity,  blahobytu  a  přebytku  nepotřebných  věcí  s  nevyváženými  či docela mylnými rozhodnutími. A sílící moc zákon tíže jej zbavuje možnosti niterného rozvoje na úkor silného rozvoje jednostranné rozumové a zištné činnosti. Nadvláda pozemského rozumu nad vládou

„subtilního“ nitra však způsobuje pozemské hutnění a další poutání. Ano, v pozemském je to rozumné,

ale v niterném je to úpadek. Což docela trefně vyjadřují výše uvedené citace myslitelů.

Nahlédněme dále do obrazů formující síly pojmů.

Stát je dnes určitá forma občanské společnosti. První státy byly tzv. městské státy a ty měly vždy svá nějaká pravidla. Mocenská politika a pozemská chtivost jedinců a skupin časem zformovaly způsoby moci. (Mimochodem anglicky příkladně je město „city“, jeho občané „citizien“, v latině je občan „civil“).

Společenské uspořádání, pro úrovně státu, možno charakterizovat:

Na počátku lidství, coby prvobytně pospolnou společnost. O tom toho víme velmi málo, ale když se člověk vcítí do přírodních kmenů, příkladně Himbů v Africe, příliš nezasažených naší civilizací, jako by se mu po něčem zastesklo….

·   Pak  jsou  zde  krutovlády,  jež  zpravidla  vznikají  násilným  pokořením  jiných  lidských  skupin, odlišného  způsobu  života  a  myšlení,  a  to  pozemskou  silou,  násilím.  Zdánlivě  nižší  formou krutovlády jsou i rozličné diktatury a také vměšování se do forem „společenských smluv“ států s odlišným uspořádáním a odlišnou mentalitou. Tuto „nálepku“ si nese celá staletí i kolonialismus a různé formy imperialismu.

·  Dále monarchie, či království, se způsobem vlády „vyvolených“ jedinců. Za pomocí tlaku vývoje světonázorů a náboženství, které byly a jsou blíže či vzdáleněji přirozenosti zákonů Vyšší Moci. Ne nadarmo existuje rčení: „z Boží vůle král“. Ovšem skutečnost byla téměř vždy a je vzdálena „na míle“od pojmu „Boží vůle“.

·   Aristokracie, feudálové, či oligarchie, vláda skupiny majetných či „vyvolených“, jež určovala lidu společenskou smlouvu. Mimochodem „ari“ je původně odvozeno od Arijů - světlých (nemaje ale nic společného s fanatismem ani fašismem, nýbrž jen se zářivým stavem nitra)

·   Demokracie, tzv. vláda lidu, kdy pomocí voleb zdánlivě svobodných volí lid své představitele, kteří pak stanovují strukturu „společenské smlouvy“, práva a povinnosti občanů. Kdy ale mýtus svobody, společenská postavení a vláda směnného prostředku - peněz, jsou žel „hnacím motorem“. Je demokracie „sociální“ a demokracie „kapitálu“ a … „volnomyšlenkářství“.

·   Anarchie.  Což jsou jisté formy občanských nepokojů a „potyček“ k uvolnění z  područí. Různé větší či menší revoluce, povstání, demonstrace a stávky, a to ve  formách davového neklidu anebo i dosti rozsáhlé a krvavé.

Anarchie a krutovláda spojují kruh rozmanitosti „ideologií“ úpadku člověka a jeho lidství. Kalením a hutněním  niterného  pohybu  a  klesáním  do  úrovní  strnulejších  souvislostí,  nepříznivých  však  pro skutečný rozvoj lidského života. Často ústící ve války.

Výše  uvedené  formy  nastolování  „společenských  smluv“,  v proměnných  prvcích  vzájemné kombinace, mají ale vždy svůj obsah. Dá se říci, mají svou „ideologii a teorii“. Avšak ideologie a theorie, v řádu Vyšší Moci, jsou jednoznačně pojmy a živé obrazy pro „směřující k Bohu“- I_Deus, stejně jako „kráčející k Bohu“- Theo(s) _RI…! Je-li ideologie či teorie spojena jen s pozemskostí a pohybem v ní, pak použití uvedených slov je oddělující od nezměrného celku, plně pak v zákonu tíže. Bez možnosti niterného povznesení. Jsou tedy jen tížícími slovy. Stejně jako nemohoucnost ztuhlých státních aparátů, které mají formy a obsah společenských smluv uvádět do života a dohlédnout na jejich dodržování v trvalém zlepšování. Ne, že by to vůbec nefungovalo, ale jak a kam to vlastně směřuje…?

Klíč k pochopení takto formovaných občanských společností, civilizací, a jejich směrů bytí, vyjma společenství prvobytně pospolného, je v postupném oddělení se tvora, jménem člověk od smyslu svého života, převažujícím vlivem zákona tíže. Neboť lidské nitro není již přirozenou povznášející a posilující  pozemskou  silou.  Nemá  přitažlivé  sílící  spojení  s Výšinami  svého  skutečného  původu. Takový „člověk“ žel už o něm neví, nemá ani představu, neboť ji nemá co vyvolat. Ano, Slunce „svítí“ a podporuje různými formami život všech bytostí i tvorů na zemi, ale lidské slunce nesvítí.  Nevyzařuje, aby dalo duchovní vláhu všem tvorům a bytostem na zemi, jež tvoru, jménem člověk, daly vše potřebné pro  jeho  existenci  a  vývoj.  Není  zde  srdečný  dík  za  dar  života,  nýbrž  jen  převažující  chtivost s různorodými druhy představ, strachu a obav o své utlačené já, což můžeme ale nazvat jistou formou osobní krutovlády. Pravá nezištnost, vlídnost a vstřícnost tím …umřela.

Žel ani lidským slovům „nezištnost“ a „vstřícnost“ již není dána jejich povznášející moc, jež je tvůrčí silou niterně silných. Jsou sice různá uskupení, jež chtějí pomáhat, pomáhají ale jen slabším a různě postiženým. Skutečnému procitání a k zesilování niter slabých vskutku pomáhá jen málokdo. Neboť pomáhající často nebývají tak nezištní a vstřícní, jak se to na první pohled jeví, ale často jsou vázání osudem k mnohým slabým a postiženým a odčiňují si svá dřívější provinění a dluhy. Také cítí mnohdy i jisté zadostiučinění, když o druhé mohou pečovat dle svých představ a s pomocí darů a prostředků často od jiných. Skutečně silný však vždy hledá a bude hledat všezahrnující harmonii posilující soulad s bytím. Proto vláda nitra, vláda duchovního jádra skutečného člověka.

Lidská činnost pozemského člověka je dnes jako těžce zdeformovaný kříž života. Místo harmonie, tedy vlády (od pojmu sou_lad) lidskosti na této Zemi, „vládne“ bezduchá slabost a bohaté řinčení vším pozemským. Zdeformovaný „kříž“ to vyjadřuje vodorovným ramenem pozemskosti, jež kolonizuje zemi a její tvory a bezostyšně se rozšiřuje až za „hranice“ sluneční soustavy. Dokonce v představách o další kolonizaci planet, za velkého, místy neduživého, vědění o tajemstvích vesmíru. Ve svislém rameni pak, dolní část je nádorově zbytnělá a připoutána k zemi. Horní část svislého ramene kříže, mající symbolizovat niterně duchovního úsilí a povznesení, nesměřuje vlastně nikam…neboť světlo nitra je mdlé, zamžené.

A tak se stále silněji projevuje zákon tíže … oddělení se od povznášející síly (lásky)Vyšší Moci. To je vlastně pád lidskosti do úrovní nízkého bytí. Ovšem prvotní příčinou není bytnění pozemského myšlení a činů, ale absence niterní síly, jež teprve děla člověka vědomým člověkem. Neboť zvířetem a to ani vyšším, není a být nemůže.